Bylo mrazivé ráno. Brzdy vlaku řezaly do uší a já si zacpával uši. Vlak zastavil, ospalí lidé pomalu nastupovali a výpravčí nervózně koukal na hodinky. Ozvalo se zapískání a vlak se rozjel. Bylo pondělí. Studenti odjížděli do Prahy až z Moravy a proto nebylo místo na sezení. Postavil jsem si tedy útulné místo v uličce hned naproti zapáchajícímu záchodku, protože si tady můžete v klidu sednout a číst si. Naproti jsem si opřel kytaru a její pouzdro ozdobil čepicí a bundou. Otevřel jsem Sartra a začetl se. Když byl vlak už v plné rychlosti, ozvalo se cvaknutí a hned potom se otevřely dveře dokořán. Unikající vzduch z vlaku vzal kytaru i s bundou a čepicí a tato milá dvojka letěla ke dveřím v těžko popsatelné rychlosti. Okamžitě jsem odhodil Sartra k záchodku a vrhnul se po kytaře, která už byla z poloviny venku. Bundu se mě podařilo zachytit nohou a tak jsem ležel na zemi a půlku těla jsem visel z vlaku v plné rychlosti. V ruce jsem držel kytaru, nohou bundu a druhou rukou jsem křečvovitě svíral tyč vedle dveří, na které teď závisel můj život. Pán v uličce měl vykulené oči a zděšeně koukal na to hrůzné divadlo. Nevím jak dlouho jsem se snažil i s kytarou dostat dovnitř. Pod očima mě ubíhaly koleje a slyšel jsem ohlušující drnčení pražců. V tom přiskočil brunátný pán se svojí brunátnou paní, chytl madlo od dveří, paní chytla pána v pase jako v pohádce jak dědeček tahal řepu a za chvilku jsem byl zpátky ve vlaku i s kytarou. Čepice asi dodnes leží někde na kolejích jako památníček na tuto událost. Ležel jsem stále na zemi a vydýchával adrenalin. Nad mojí hlavu se postavil pán s vykulenýma očima a řekl: „Málem jste vypadl…“ „Ale nepovídejte“ Odpověděl jsem už s úsměvem na rtech, přesto stále vyděšený. Brunátný pán se svoji brunátnou paní zalezli hrdinsky zpátky do svého kupé a když jsem jim šel poděkovat za záchranu života, jen se pousmál, chytl pevněji svoji brunátnou paní za ruku, tak se pousmála a vlak je dál.
Štítky
